Ctihodný Efrém Katunakiotský¹ (♰ 1998)
památka 14. / 27. února
Narodil se roku 1912 ve vesnici Ambelochori nedaleko Théb jako Evangelos Papanikitas, ve zbožné rodině Joannise a Viktorie. Jeho dědeček Nikitas byl kněz. Kromě Evangelose byly v rodině vychovávány ještě další tři děti, jež byly všechny vychovávány v křesťanských ctnostech a podle svatého Evangelia.
Po ukončení gymnázia chtěl mladý Evangelos najít nějaké uplatnění ve společnosti, zde se ale setkal s mnoha neúspěchy. A tak v něm zahořela myšlenka, že jen Pán jej může vést po správné cestě, a tak se rozhodl vstoupit na cestu mnišství. Jeho matka Viktoria měla ve snu zjevení, kdy spatřila jednoho starce; byla přesvědčena, že to byl ctih. Efrém Syrský, který ji vysvětlil, že rozhodnutí jejího syna je v souladu s Boží vůlí, že není třeba, aby mu v tomto nějak bránila.
V roce 1933, konkrétně 14. září, začalo v životě Evangela nové údobí, duchovní zápas v mnišství na Svaté Hoře Athos. První, v čem byl zkoušen, byly těžkosti spojené s hněvivostí místních starců. Překonávání těchto počátečních těžkostí jej však duchovně posílilo, naučilo ho pokoře a trpělivosti. Po nějaké době přijal mnišský postřih a přijal nové jméno Longinos.
Roku 1935 přijal velkou schimu a získal nové jméno Efrém, na památku ctih. Efréma Syrského. V dalším roce se stal důstojným přijmout kněžské svěcení; od té doby ho nazývali „Papa (otec) Efrém Katunakiotský“.
Starec Efrém žil a vedl duchovní zápas na Katunakii a následoval tradice místních poustevníků.
Jeho otec Joannis, sám jsa ve věku 86 let, také vstoupil do mnišského bratrstva a brzy přijal mnišský postřih se jménem Job. Mnišství přijala také i jeho matka. Později starec Efrém vždy s velkou radostí vyprávěl o svých rodičích, kteří oba přijali andělský způsob života – tj. mnišství.
Svého času se starec Efrém sblížil také se ctih. starcem Josefem Hesychastou. Starec Josef jej poučoval v rozličných otázkách mnišského života, učil modlitbě mysli, vyjasňoval mu její podstatu, přebývání v ní a rozjímání. Když se „Bratrstvo starce Josefa“ přestěhovalo ze Skitu svt. Basila Velikého, do Malého skitu svaté Anny, kde obnovili v kalyvě nevelký chrám svatého Jana Křtitele, tak při této stavbě jim pomáhal také otec Efrém. V Malém skitu svaté Anny pak starec Efrém prožil kolem dvou měsíců. Inspirován příkladem a poučeními starce Josefa, s pomocí Boží se starec Efrém více a hlouběji nořil do hloubek tajin posvátné hesychie.
Velkou pozornost věnoval starec Efrém dodržování bohoslužebného typikonu – tj. řádu, modlitbě mysli, pozornému čtení Svatého písma a děl svatých Otců, převážně pak těch, jejichž díla jsou zahrnuta ve Filokalii. Zvláštní a hluboký pokoj pociťoval starec Efrém během obřadu božské liturgie. Liturgii sloužil až do hlubokého stáří, dokud mu to dovolovaly jeho tělesné síly.
Po zesnutí starce Josefa v roce 1959 pokračoval starec Efrém v návštěvách jeho bratrstva, které se tehdy nacházelo v Novém skytu. Na čtyřicátý den po jeho smrti se mu zesnulý starec Josef Hesychasta zjevil a rozloučil se s ním. Starec Efrém viděl později starce Josefa ještě několikrát ve snu. V roce 1994 přinesl otci Efrémovi (Katunakiotskému) čestnou hlavu starce Josefa Hesychasta jeden z jeho učedníků, starec archimandrita Efrém (Moraitis), a takto splnil přání starce Efréma (K.) poklonit se čestné hlavě svého duchovního učitele ještě před svojí smrtí.
Otec Efrém žil čtyřicet dva let jako poslušník svého starce Nikifora. Starec Nikiforos ztratil ke konci života stářím paměť a svojí zapomnětlivostí velmi unavoval ostatní. Když kvůli stáří a nemoci již nemohl chodit a ležel jen v posteli, otec Efrém se o něj staral s trpělivostí a láskou pravého poslušníka. Takto mu sloužil a staral se o něho až do smrti starce, která nastala v roce 1973. Starec Efrém byl při jeho posledním vzdechu, avšak ještě před tím si ho otec Nikiforos pozval k sobě, pozvedl své ruce k nebi a začal volat: Nechť ti Bůh požehná! Nechť ti Bůh požehná! Nechť tě Bůh umístí doprostřed Ráje. Ty nejsi člověk, ty jsi anděl! Toto dlouho očekávané požehnání přijal starec Efrém jako odměnu za mnoholeté poslušenství vůči svému starci. Nehledě na to, že otec Nikiforos byl v souladu s monastýrským typikonem oficiálně starcem Papa Efréma, který mu sloužil s velkou trpělivostí, jeho duchovním otcem a učitelem se jednou provždy stal ctih. starec Josef Hesychasta.
Otec Efrém prožil na Svaté Hoře celkem 65 let a celým svým životem proslavil svatou poslušnost, která je základem správného mnišského pravidla.
On sám o poslušenství řekl:
Můj starec, otec Nikiforos, nebyl tak znamenitým mnichem. Přesto jsem během svého poslušenství spatřil veliké věci. Bez jeho souhlasu jsem objednal mnoho ovocných stromků, ale žádný z nich se neuchytil, nehledě na starost a péči, kterou jsem jim věnoval. Vyzkoušel jsem to takto i na podruhé, zasadil jsem vinohrad, avšak bez jeho souhlasu. Ale ani ten nepřinesl plody. Vyzkoušel jsem to ještě i na potřetí. Starec mi to pak vyčítal, říkal mi, že tu práci dělám marně. A skutečně, nic z toho nevzešlo. Jeden ze stromků se ujal, ale žádné plody nepřinášel. Když jsme potom spolu se starcem zasadili moruši, tak každý rok jsme z ní jedli její plody. Všechno, co jsem zasadil bez souhlasu mého starce, nevyrostlo, protože to bylo učiněno z mé vlastní vůle. Když nutíte starce k čemukoliv, mohu říci, že napodobujete ducha Jidáše.
V dalších letech přijal Papa Efrém na sebe starost o bratrstvo starce Nikifora, pro nějž začal sloužit jako starec a duchovník. Od mnohé a těžké práce, kterou otec Efrém vykonával, se u něj objevila tzv. Cyanóza², a toto jeho onemocnění se postupně zhoršovalo. Nakonec se musel obrátit za lékařskou pomocí do Thessalonik. Když se vrátil, začal vážně rozmýšlet o vytvoření svého vlastního bratrstva. Brzy na to se u něj objevil první duchovní žák; kompletní bratrstvo bylo zformováno v roce 1980.
Hlavním rysem starce Efréma byl soucit s chudými a nemocnými. Ten, kdo trpěl jakoukoliv nouzí, převážně pak chudí starci, kteří žili v jeho blízkosti, těm vždy rozdal vše, co měl. Když sami mniši z jeho bratrstva vyjadřovali kvůli tomuto jeho chování svoji nelibost, on jim vždy připomínal víru a podivuhodnou prozřetelnost Matky Boží, která ho jako skutečná „matka“ nikdy neopustila, ale naopak, dávala mu nesrovnatelně více, než on kdy prosil a v čem měl kdy potřebu (srov. Efez 3, 20). Starec Efrém vždy na první místo kladl lásku, která spojuje vše k dokonalosti (Kol 3, 14). Avšak tato láska u něj byla odměnou za jeho ctnostný život.
V roce 1996 postihla starce Efréma mrtvice, kvůli níž byl zcela paralyzován, takže od té doby mohl už jen ležet. Tímto způsobem prožil další dva roky, až do své smrti, která přišla 14. / 27. února 1998. Starec odešel k Pánu, kterému sloužil pravou poslušností a kterého si zamiloval od své mladosti z celého svého srdce.
Posvátný synod Ekumenického patriarchátu přijal dne 9. března 2020³ rozhodnutí o připočtení ctihodného starce Efréma Katunakiotského k zástupu svatých Kristovy Církve. Jeho památka je ctěna v den jeho zesnutí 14. / 27. února.
_____
¹ Katunakie. Tímto slovem se nazývá mnišské osídlení skitského typu na dlouhém, úzkém a svažnatém místě. Na Svaté Hoře je takto nazýváno místo nedaleko Karulie, na jižním výběžku Athosu, které se nachází mezi svatohorským skitem svaté Anny a Karulií.
² Cyanóza (z řec. κυάνος (kyanos čili tmavě modrý, siný) je modravé až modrofialové zbarvení kůže a sliznic, které se objevuje při nedostatečném okysličení krve (hypoxemie). Cyanóza je častější u polyglobulie (dlouhodobý vzestup červených krvinek, hemoglobinu a hematokritu) a vzácnější u anémie (chudokrevnost je snížení koncentrace hemoglobinu v krvi).
³ Ανακοινωθέν για την πρώτη ημέρα των εργασιών της Αγίας και Ιεράς Συνόδου (9 Μαρτίου 2020)
zdroj: fb Pravoslavný křesťan